Interview pro Trutnovinky
Ona si nedávno otevřela v Trutnově obchod s outdoorovým oblečením a vybavením. On pracuje jako architekt. Oba jsou velcí sportovci. Výraznou trutnovskou stopu zanechali na letošní skialpové Noci tuleních pásů v Peci pod Sněžkou Johana Macková a Jaroslav Voceďálek (tým Dynafit). Legendární závod dvojic, který se koná pod rouškou noci a účastníkům přináší opravdu zajímavý i intenzivní zážitek, „Jóži“ a „Vocet“ vyhráli v kategorii Mixů a v absolutním pořadí se umístili na šestém místě.
Pokolikáté jste se už postavili na start Noci tuleních pásů? Jak jste si v minulosti vedli?
Noci Tuleních pásů (NTP) jsme se zúčastnili hodněkrát, ať už v rámci jednotlivců ještě na původní historické trati z Janských Lázní, tak v různých typech dvojic v novém pojetí z Pece pod Sněžkou. V mixové dvojici jsme na startu letos stáli již po čtvrté. Vlastně jsme měli kompletní sbírku medailových umístění (1.,2.,3.místo) z předchozích let. Ale to rozhodně neubralo na předzávodním stresu a touze dosáhnout znovu toho nejlepšího možného výsledku. Spíše naopak, po loňském těsném vítězství jsme byli v roli favoritů a tak jsme nechtěli nikoho zklamat (ani sebe) a předvést 100% výkon.
Čím konkrétně vás tento závod přitahuje? A určitě nejen vás, ale i spoustu dalších, letos startovalo přes 350 lyžařů.
Rozhodně tím, že je to závod dvojic na krásné (pro nás domácí) trati. Takový závod je u nás v ČR opravdu jedinečný. Na většině závodů soutěží každý sám za sebe v jednotlivcích, ale tady můžeš v rámci NTP prožít společné horské dobrodružství a vzájemně si s parťákem pomoci k zdárnému dokončení. Vytváří to úplně jinou závodní dynamiku, která nás baví a láká se účastnit znovu a znovu.
Někdo to pojme jako procházku, někdo závodí. Vy do toho chodíte vždycky naplno?
My jsme srdcem a duší závoďáci a rozhodně se snažíme do toho jít naplno a nechat na trati možné maximum pro ten daný den.
Jaký byl letošní ročník vašima očima?
V našich očích se letošní ročník vydařil na jedničku. Krakonoš nadělil luxusní sněhové podmínky a na závod hezkou jasnou noc s hvězdami. Organizátoři zmákli přípravu trati i celkový chod celé akce na výbornou. My jsme si závod moc užili a celou trať proběhli v jednom z nejlepších časů. Guláš po doběhnutí do cíle chutnal velice.
Trať se po tříleté pauze vrátila k původní trati. Kde pro vás byly nejtěžší pasáže?
Původní trať je z pohledu skialpinisty velmi atraktivní, protože prověří zdatnost závodníka od fyzické stránky až po tu technickou. Dost stěžejní je samotný start závodu. Startuje se na botech s lyžemi na batohu a běží se asi 1 kilometr pod starou lanovku na Sněžku, kde se teprve nasazují lyže. Běhat ve skialpinistických botech není nic příjemného, ale je důležité jít tento úsek naplno a udělat si dobrou pozici pro technickou pasáž prudkých cik-caků na Růžohorky. Protože v počtu 350 závodníků se může stát, že se to v zúžených místech “zašpuntuje” a člověk zbytečně ztrácí čas. To se nám docela letos povedlo. Druhá nejtěžší pasáž následuje hned po té a to zvládnutí techniky v průdkých často ledovatých cik-cakách. Důležité je jít technicky správně a neshodit si zbytečně pásy. To je obzvláště náročné v případě, že jsi s parťákem spojený lanem. Taková kombinace vyžaduje maximální soustředění a sehrannost. Dále už je to o tom udržet tempo a neudělat nějakou banální chybu. Pokud jde ale člověk na maximální výkon, tak je závod těžký od začátku až do konce.
Závodí se ve dvojicích, takže kdo na koho čeká?
Specifikum závodů dvojic je jistě vyladění formy obou závodníků z dvojice. My s Járou jsme na tom fyzicky skoro podobně, Jára o kousek lepší. Takže je to spíš o tom, kdo má lepší nebo horší den zrovna. Na NTP už jsme zažili různé scénáře. :)) Letos si ale nikdo z týmu nevytáhnul vyloženě černého petra, takže to byl celkem vyvážený výkon.
Měli jste přehled, jak jste na tom, a že jste si jedete pro vítězství?
Snažili jsme se to trochu hlídat na začátku. Ale když se nám podařil úvodní běh a pak jsme předešli pár dalších mužských dvojic v cik-cakách, tak jsme věděli, že letos si jdeme tak trošku svůj závod. Nicméně jsme to rozhodně nebrali “lážo plážo” a stále jsme bojovali o místa v celkovém pořadí s okolními mužskými týmy.
Byla to pak velká party na KlonDiku?
Já bych si tipla, že jo. Alespoň podle vzkazků přátel. My jsme ale v klidu dali pivo a guláš, popovídali s kamarády a v 11 frčeli dom.
Skialpinismus v posledních letech zažil velký boom. Jaký je váš pohled na tento sport?
Skialpinismus je sice náročný, ale zato velmi nádherný zimní sport a způsob jak se pohybovat zimní krajinou a objevovat hory. Z našeho osobního pohledu je to skvělé, že atraktivita skialpinismu v ČR stoupá a že se lidi chtějí hýbat v přírodě a na zdravém vzduchu. Zvláště v době kdy jsou kolem nás jenom samá lákadla, jak si život zjednodušit a trávit víc času u obrazovek telefonů či televizí. Mimo prodeje sportovní vybavení a oblečení, se my sami snažíme ve svém volnu pořádat společné výšlapy na skialpech a spojovat tak stejně laděné nadšence skialpu, pomoci nováčkům a vzájemně se motivovat k pohybu. Důležité je asi aby ta motivace ke skialpu vycházela z nitra člověka a nebyla založená pouze na nějakém aktuálním trendu. K tomu se váže pak celá otázka etiky skialpinismu a pohybu v horském prostředí s přílivem nových skialpinistů. Na skialpech hodím přes 17 let a něco se na těch hřebenech hor přece jenom změnilo. Méně se lidi zdraví. Hodněkrát na horách řeknu “ahoj” a z druhé strany se nic neozve. Přitom pozdrav na horách je nejen slušnost, ale taky symbol sounáležitosti, společného zájmu a otevřenosti být nápomocen. Byla bych ráda, kdybychom si více v naší skialp komunitě a samozřejmě i mimo na horách říkali “AHOJ”.
Stihli jste kromě závodu i něco jiného během SkialpujFestu?
Mrzí nás to, ale bohužel ne.
Z vašich instagramových příspěvků vím, že nedávno jste závodili třeba ve Švýcarsku. Jaké výzvy vám přináší takové závody?
Největší výzva je vždycky logistika věci. Protože se člověk musí v pátek po práci sbalit a 8 hodin řídit. Většinou pak není moc času na “aklimatizaci” míněno ve smyslu odpočinku od cesty, protažení, rozcvičení, prozkoumání trati, atd. Samotné závody v Alpách jsou pro nás těžší většinou z důvodu, že jdou do vyšších nadmořských výšek, kde my nemáme možnost v Krkonoších trénovat. Kdežto místní závodníci jsou zvyklí a jejich tělo je adaptované. Samozřejmě je to často i jiný typ terénu než jaký máme tady u nás. Všechno je v Alpách větší - hory, sklon svahu i konkurence. :)))
Jaké máte další závodní plány pro zbytek zimy?
My plánujeme závody dost spontánně dle aktuálních sil, nálady a časových možností. :)) Rádi objevujeme nové místa a závody, které jsme třeba ještě nešli. Máme doma na stole sepsaný takový wish list hezkých závodů v Alpách. Tak uvidíme kam nás práce a zdraví letos pustí.
